Historie
Albrechtice u Frýdlantu
Někdejší ves Olbersdorf (nebo Albrechtsdorf), jak se Albrechtice do roku 1923 nazývaly, patří rovněž mezi ty lokality, o nichž je první zmínka v urbáři z roku 1381. Byla to tedy vesnice, náležející pod přímou správu majitelů panství, takže nezaznamenala tolik změn držitelů jako mnohé vesnice lenní. Albrechticemi dodnes prochází hlavní komunikace spojující Frýdlantsko s Libereckem.
Po třicetileté válce se ani této vsi nevyhnula náboženská emigrace, takže v roce 1654 zůstalo z 29 usedlostí 18 pustých. V letech 1679-87 se Albrechtičtí zúčastnili hnutí frýdlantských nevolníků pod vedením Andrease Stelziga a o sto let později sem v roce 1775 přitáhly selské houfy z Frýdlantska, směřující na Liberecko. To však již bylo na samém sklonku feudálního období, které zde dodnes připomíná kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1729. Zhruba z téže doby máme zprávy o založení osady Filipov (Philippsberg), pojmenované podle majitele panství hraběti Filipu Josefu Gallasovi.
Zatímco devatenácté století přineslo do mnoha míst Frýdlantska průmyslovou výrobu, zůstaly Alberchtice zemědělskou obcí, čemuž do značné míry napomohla i odlehlost od nejbližších průmyslových středisek a od železničních tratí.
Anděl, R., Karpaš, R. a kol.: Frýdlantsko – Minulost a současnost kraje na úpatí Jizerských hor, Nakladatelství 555, Liberec, 2002.
Počet obyvatel Albrechtic se již od prvního moderního sčítání lidu v roce 1869 soustavně snižoval. Podle Historického lexikonu obcí České republiky 1869 - 2005 měly Albrechtice v roce 1869 - 920 obyvatel, v roce 1880 - 862 obyvatel, v roce 1890 - 750 obyvatel, v roce 1900 - 658 obyvatel, v roce 1910 - 668 obyvatel, v roce 1921 - 575 obyvatel a v roce 1930 - 536 obyvatel. Po druhé světové válce byli odsunuti prakticky všichni obyvatelé německé národnosti a Albrechtice byly osídleny obyvateli české národnosti a to včetně tzv. Volyňských Čechů. V roce 1950 měly Albrechtice 178 obyvatel, v roce 1961 - 182 obyvatel, v roce 1970 - 117 obyvatel, v roce 1980 - 65 obyvatel, v roce 1990 - 43 obyvatel a v roce 2001 - 60 obyvatel. V důsledku koupě řady domů původně užívaných jako rekreační chalupy se záměrem jejich užívání k celoročnímu bydlení a výstavby nových domů se počet trvale bydlících osob výrazně zvýšil a podle posledního sčítání obyvatel v roce 2011 bydlelo v Albrechticích a Filipově 106 obyvatel. Tento trend pokračuje i nyní a dá se předpokládat, že v současnosti je počet trvale bydlících opět o něco vyšší.
Našlo se v kapličce
V roce 2000 byla při rekonstrukci v kopuli kapličky nalezena plechová schránka, obsahující dokumenty, fotografie a mince z let 1871 - 1930. Helena Pospíšilová, která dokumenty přeložila, a Vladimír Limberský, který byl iniciátorem opravy kapličky, při té příležitosti připravili publikaci "Poselství kapličky". Text této publikace je k dispozici prostřednictvím odkazu (viz níže).
| img-y30100426.pdf | (29758 kb) |
Mapa Albrechtic z roku 1843 (císařský otisk stabilního katastru)
Stabilní katastr (německy Franziszeischer Kataster, františkovský katastr) byl soubor údajů o veškerém půdním fondu v předlitavské části Rakouského císařství. Pořízen byl v první polovině 19. století za účelem získání dostatečně přesného měřičského podkladu pro stanovování pozemkové daně. Měl to být trvalý registr, a proto byl nazván „stabilní“. Přesné trigonometrické zaměření provádělo v terénu několik polních měřičských skupin. V Čechách měření proběhlo v letech 1826 -1830 a pak v letech 1837-1843, na Moravě a Slezsku v letech 1824 -1830 a 1833 -1836. V Albrechticích, jak je patrno z indikační skici (viz mapa1), mapování před 17. červencem 1843 provedl Mathias Fischer. Vznikly tak katastrální mapy v měřítku 1:2880 (1 rakouské jitro v terénu = 1 palec čtverečný na mapě) zvlášť pro každou katastrální obec; z nich tzv. císařský (povinný) otisk (Kaiserpflichtexemplar) byl archivován v Centrálním archivu pozemkového katastru ve Vídni. Po rozpadu Rakousko-Uherska byl otisk pro české země předán do pražských úřadů.
Mapy stabilního katastru byly vytvořeny a kolorovány podle jednotné legendy. Např. okrová jsou pole, šedé s nádechem hnědé lesy, sytě zelené parky a zahrady, zelené louky, světle zelené pastviny (s písmenem W nebo GW, což je zkratka pro obecní pastviny); karmínové jsou zděné budovy, kamenné mosty, jezy a silnice, v tmavém odstínu karmínové veřejné stavby, žlutě jsou dřevěné budovy (roubené, spalné), mosty a jezy. Bílou barvu mají veřejná prostranství a půda, která se neobdělává, jako dvory a nádvoří. Hnědou barvu mají cesty, modrou vodní plochy.